Tak tady je další opravená kapitola....Opravila ji Vicky (TR)
Zvláštní dopis
Po vyžrání lednice se jdu raději převléct, aby mi mamka moc nevynadala, že jsem jí naťapala po celém domě. Ze skříně vytáhnu černé tříčtvrťáky a zelené tílko.
U sebe v pokoji dřepím u notebooku- jak je známo-, protože není co dělat. Gabriel jel k Violet a Kris? Ten je někde s kamarádama a já se tu nudím. To neni fér! Ano, já vím, chovám se jako malé dítě, ale když ono není co dělat! Na internetu nic není, jedině na chatu, ale na ten nechodím. Přijde mi to blbé. Holt se přihlásím na icq a tam už někdo je, ale jak vidím tak né ti, se kterýma bych si chtěla psát. Počítač teda vypnu a jdu ven. Cestou vezmu klec s potkanama a morčaty a jdu jim vyměnit podestýlku. Při práci jsem měla čas přemýšlet a vzpoměla jsem si na svého kamaráda, jak na základce přinesl do školy potkana.
Vzpomínka:
Šest, asi zhruba třináctiletých děcek, bylo v jedné místnosti s osmi lavicemi a židlemi (pozn:na škole pro sluchově postižené je tak zhruba max. počet žáků do jedné třídy). V té době jsem měla červenomodré vlasy, ve kterých pohrávaly zlaté paprsky slunce a kde se usídlil jeden z potkanů, když v tom ho můj kámoš vzal za ocásek(Ten den jsem měla celkem vyrazný výstřih) a najednou cítím, jak mi ve výstřihu něco leze. Podívám se co to je a vidím toho potkana. Hrozně jsem se rozesmála a řekla:
,,To je týrání zvířat, Lukasi!''všichni se ještě víc rozesmáli. V té chvíli jsem nevěděla kdo je větší chudák. Jestli já nebo ten potkan. Šikovně jsem ho vyndala, ale během 5 minut tam byl zase.
,,Lukasi! Já tě zabiju!"řekla jsem, znovu vyndala tu myš, dala jí spolužákovi do ruky a rozběhla se za Lukasem. Byli jsme tak rozesmátí, že jsme si ani nevšimli zástupkyně, takže jsme dostali poznámku, což ještě byla vetší sranda.
Ještě když si na to vzpomenu, musím se usmát. Takhle týrat toho chudáka potkana. Myši nechám pořádně provětrat, protože už to potřebovali, a když už jsem jim pořádně vykydala klec, odnesu je k sobě do pokeje. Dám jim žrádlo, pití a chci odejít, když mi do okna nabourá sova. Dívám se na ni jako bezdomovec na milion liber. V životě jsem neviděla sovu na volno. Jen v ZOO a to bylo ještě z pěkné dálky.
Sova se otřepala a já otevřela okno, aby ten pták nebo ptačice mohla vlétnout dovnitř. Na noze měla přivázaný dopis a byl pro mne.
Slečna Lucia de Sylva!
Byla tam adresa a dokonce i místo mého pokoje. Dívám se na dopis jako zaražená, ale pak mi to konečně dojde. To bude nejspíš nějaký vtip, i když byl dopis napsaný na pergamenu. No holt to otevřu, třeba se alespoň zasměji.
Vážená slečno de Sylva.
S radostí Vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu čar a kouzel v Bradavicích.. (pozn.Dál už ten dopis psát nebudu. Myslim, že to znáte všichni)
Rychle jsem očima přelétla celý dopis a přišlo mi, že je to něčí poveden vtípek, ale velice zajímavě a skvěle provedený. Schovám ho a počkám, až přijedou rodiče.
Dám jim to přečíst, ať se zasmějou.
Pche! Kouzla a ještě k tomu škola v nějakých Bradavicích. No to je teda pěkně velká blbost.
Dopis si zase schovám do kapsy a jdu opět vyžrat lednici. Řikala jsem, že jsem hroznej žrout? No jsem no, ale není to na mě moc vidět, protože hodně sportuji (pozn:no to já rozhodně ne.)
Konečně rodiče přijedou a hned jak zaparkují auto do garáže a vejdou dovnitř, chci jim ukázat mou novinku, oni mě však předběhnou. Z máminy naruče na mě kouká malé a roztomilé štěňátko. Rasa je malamut byl a je velice podobný našemu bývalému huskymu. Z Dančou by si byli určitě moc rozuměli.
,,Mami,tati?" z otázkou v očích na ně koukám a nemám slov. Vždyť je to teprv den, co je Danča pryč a oni už kupují nového psa? Nehráblo jim? Jo, to štěně je sice nádherné, ale přece jen ho sehnali nějak moc brzy a rychle. Mamka se na mě usmála a řekla, ať jdu do obýváku. No co no, holt půjdu. Se nalítám pořád! Sice sportuji, ale nikdy mě to nebavilo. Raděj bych válela šunky.
,,Tak pokud jde o to štěně, dostali jsme ho od známých''řekla mamka. Jo, tak na to jim tak skočim. Prý od známých, pch!
,,JO? A od jakých? Pokud vím, tak nikdo z našeho okruhu neměl malamuta,' 'mamka se na mě podívá jako na debila.
,,No, ale já opravdu nevím, kdo by měl mít v našem okruhu malamuta!''mamka se nadechne a spustí:
,,Copak si nepamatuješ na Ewelin Tonterovou?'' hned jak domluví, usměje se.
,,Ten pes je od té čarodějnice?'' vyjeknu udiveně. Ne, to je slabé slovo! Aby jste rozuměli, Ewelin je taková děsná ženská, která jeden čas pracovala u táty ve firmě, ale potom musela odejít. Naštěstí. Pořád měla nějaké ty prupovídky atd. No, nechce se mi o té obludě mluvit, tak raděj spustím já o tom dopise.
,,Jo, mami, tati? Někdo mi poslal dopis po sově a je to pěkná blbost. Já jen jestli v tom nemáte prsty.'' nevinně se na ně usměji, protože máma s tátou si ze mě dělají legraci pořád, ale s tou sovou už to přehnali. Teda myslím si, že to bylo od nich, ale když vidím jejich zmatené výrazy a u táty i trochu zděšenej, začnu pochybovat.
,,Ukaž nám ten dopis, Lucio'' jak táta chce, tak udělám. Vyndám už trochu zmuchlanej dopis a podám ho tátovi. Ten, okamžitě jak ho dočte, zbledne. Myslím si, že je tu hodně co vysvětlovat.
,,Lucio, tady to, to je doopravdy ze školy čar a kouzel, jen ti ho poslaly trochu pozděj.''
,,Jo, jasně a jak ty to můžeš vědět?''ušklíbnu se na taťku.
,,Protože jsem tam chodil.''nehráblo mu náhodou?
,,C-cože? Si děláš legraci, ne?''zírám na tátu jako kdyby mě chtěl sežrat.
,,Ne, nedělam. Buď ti ten dopis zapomněli poslat, nebo se sova někde zatoulala a našla tě až teď.''já jsem nebyla schopná slova. Kouzelnický svět existuje?