I v bolesti najdeš světlo! - 3.kapitola
Byl to už půlrok, půl rok od Yakuovo únosu. Od té doby byl na to pořád stejně. Nevnímal, neodpovídal, jen když nespal, tak byl opřený o polštáře a koukal do blba. Jen už nebyl v nemocnici, ale byl propuštěn do domácí péče. Zrovna seděl na posteli a díval se na zeď, jeho matka seděla vedle postele a pozorovala své jediné dítě. Tolik si přála vrátit čas. Tak moc si to přála, ale její přání nikdy nebude uskutečnitelné. Zhrouceně seděla v křesle. Zvedla se a šla do kuchyně připravit něco k jídlu, Yakua musí krmit, nejlépe nějakou kaší. Udělala nudle a do menšího hrnce udělala kaši, tu nandala na talíř a odnesla do Yakuova pokoje, sedla si na postel, lžičku přiblížila k jeho puse a čekala, až jí otevře. Po pár minutách si dal chlapec říct a nakrmit se nechal. Za ten poslední půlrok se, chlapec hodně spadl. Byl vyhublý. Vypadal jako anorektik ne-li hůř. Vždycky byl drobnější postavy, jenže teďko je přímo vyzáblý, úplná kostra (jako můj bratr). Svaly měl ochablé, a kdyby ho někdo teď postavil na nohy, neudržel by se, spadl by na zem.
„Za chvilku přijede táta, víš, máme pro tebe důležitou novinu,“řekla, Jane a pohladila syna po vlasech.
„Povíme ti jí, až tatínek přijede, zatím by sis mohl zdřímnout, určitě jsi unavený,“řekla a odešla z místnosti. Šla do obývacího pokoje, kde si unaveně sedla na pohovku, zapnula si televizi, zrovna dávali televizní noviny.
„Je tu další případ, násilníci unesli šestnáctiletého chlapce, kterého znásilnili, chlapec je ve stavu, kdy nic nevnímá, už je to třicátý první případ, kdo jsou násilnící? To policie vyšetřuje. kdyby jste viděli něco podezřelého, tak se nebojte volat na policii, nebo na linku bezpečí, telefonní čísla jsou:….“nadiktovala čísla a dál říkala jiné novinky ze světa, ale jí zajímalo jen o těch únoscích. V Japonsku už není bezpečno, nebo aspoň ne v Tokiu. Jane vypnula televizi, unaveně se natáhla na gauč a zavřela oči, hrozně se o Yakua bála. Tolik si přála, aby se vzpamatoval, ale nikdo neví, jestli její přání bude vyslyšeno. Zaslechne bouchnutí domovních dveří, otevře oči, zvedne se a jde se přivítat s manželem. Objala ho a už ho se ho nechtěla pustit. Potřebovala podržet v této situaci.
„Děje se něco?“Zeptá se Matt a kufřík dá na stolek, co mají na verandě.
„Zase byl unesen další chlapec,“řekla a rozbrečela se. Co jim ti lidi musí dělat? To si nedovedla představit. Jejímu synovi zníčili ti mizerové život a to jim nikdy neodpustí.
„Nemysli na to, lásko. Teď musíme myslet na Yakua, musíme dělat vše proto, aby se vyléčil, aby se jeho stav zlepšil, na tohle nesmíme myslet a navíc, budeme se stěhovat, Yakuovi už nebezpečí hrozit nebude, bude to pro něj lepší,“řekl a políbil jí do vlasů.
„Máš pravdu,“řekla a pustila ho.
„Určitě máš hlad, pojď se najíst,“řekla Jane a vedla manžela do kuchyně, nandala nudle, které zalila omáčkou. Podala mu jídlo, Matt poděkoval a začal jíst.
„Jak je Yakuovi?“zeptal se.
„Pořád stejně, jen se už nebránil při krmení,“
„Aspoň nějaký pokrok, až se přestěhujeme, tak by jsme mu měli dát nějaké zvíře, určitě by ho rozptýlilo. Nějakého psa,“řekl zamyšleně Matt. Veděl, že jeho syn zvířátka miluje, vždycky si nějaký přál, ale rodiče mu to nechtěli dovolit a teď, teď? Když leží v pokoji, tak přemýšlí, čím by mu udělali radost.
„Psa? Ty víš, že nemám psi ráda,“zamračí se Jane.
„Já vím, lásko, ale Yakuo bude šťastný, nemusí to být nějaké tele, labrador, ten by byl ideální. Prý jsou oddaní páníčkům a myslím, že záhonky ti nerozhrabe,“usměje se na ní.
„No dobře,“svolí. Pro Yakua udělá vše, co by mu na očích viděla. Obzvlášť teď, po tom co se mu stalo. Z očí jí začnou téct slzy. Na ruce ucítí jemný dotyk.
„Netrap se, Yakuo musí vědět, že v nás má oporu,“ řekne Matt a pohladí její ruku.
„Půjdu se na něj podívat, ano?“Jane přikývne a jde uklidit nádobí.
Matt jde do pokoje, kde je jeho syn, otevře pokojík a naskytne se mu pohled na jeho synka. Seděl na posteli a zíral před sebe. Nic neobvyklého, jenže teď chlapec vypadal, že nad něčím přemýšlí, nebo vzpomíná.
„Ahoj synku,“řekne a sedne si do křesla vedle postele, chlapec nereaguje. Jen sedí a kouká. Do pokoje vejde jeho matka, sedne si Mattovi na klín a zadívá se na Yakua.
„Máme pro tebe důležitou novinku,“řekne Jane.
„Víš, tady v Tokio není bezpečno, přestěhujeme se někam, kde je bezpečno.“řekne Matt a políbí manželku na krk.
„Vesnice, kdo které se přestěhujem je nedaleko Tokia,“Jane se trošku posune a omylem zavadí o Mattův poklopec.
„Neprovokuj,“zašeptá jí do ucha a pohladí po boku.
>>><<<
Už je to půl rok, půl rok, co myslí na mladého chlapce, v televizi se dozvěděl jeho jméno. Yakuo, krásně jméno. Zrovna teď seděl v kanceláři, našel si novou práci, jako zástupce ředitele, vydělává dost a on a jeho sestra jsou spokojení, tedy, on by byl spokojený, kdyby u sebe měl Yakua, ale bohužel mít asi nebude. Yakuo mu tohle nikdy neodpustí. Vzpomene si na ten štěněčí pohled, výraz malého ustrašeného štěňátka. A on mu udělal tohle, sakra, nechce na to už myslet. Štvalo ho, jak tomu štěňátku ublížil a Toshi, toho by nejraději zabil. Ten mizera ho mlátil a znásilňoval i mimo natáčení, on sice byl párkrát u Yakua, ale nikdy ho neuhodil, jen ho hladil, dělal mu dobře. Líbal ho po těle, vzrušoval ho, dával mu ochutnat ten krásný nektar lásky. Rád poslouchal ty steny, co chlapec ze sebe vyloudil, ale bylo to dobrovolné? Nebo se jen bál? A předstíral to? S tím si Take nebyl jistý. Položil hlavu na papíry, které byly na stole, zavřel oči a snažil se zapomenout. Zazvonil mu mobil. Kouknul se na displej, Toshi. Automaticky hodil mobil na stůl a ignoroval to otravné zvonění. Do ruky vzal několik papírů a začal je podepisovat a razítkovat, zítra půjdou na stůl šéfovi. Jeho šéf je hrozný mrzout, nemá ho rád, ale nějak si vydělávat musí. Jeho sestra vydělávat nemůže, mohlo by se jí udělat zle, už tak má strach jí nechávat doma samotnou. Ale co zmůže? Nic, volá jí každou hodinu, aby zjistil, jak jí je. Mobil přestane zvonit a Takemu se uleví. Koukne se na hodiny a zjistí, že jeho pracovní doba bude za pár minut končit. Zvedne se, zabalí si věci, ještě chvilku vyplňuje nějaký papíry, než může jít domů.
>>><<<
„Vlastně to není ani vesnice, je tam hrozně málo domů, mi budem bydlet na samotce, budem bydlet v menší vilce, bude se ti tam líbit,“vyprávěla Jane. Když se tam byla podívat, moc se jí tam líbilo, byl tam klid, žádný silniční ruch atd. Yakuo zase nevnímal, seděl a díval se před sebe. Podle rodičů nevnímal, ale vnímal, až moc dobře. Stěhování? Chtěl se stěhovat? Nevěděl, ale asi ano, možná to bude lepší, i když? Co škola? Sice tam už nebyl půl roku, ale stejně bude chodit na stejnou školu? Nebo ho rodiče dají někam jinam? Tyhle otázky mu běhaly v hlavě. Ani si neuvědomil, že mu rodiče dali pusu na dobrou noc a odešli pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
uz sa tesim na pokracko... chudata zacalo mi byt odboch luta ani neviem preco *asi jej hrablo ale to uz dáááávno*
...............
(akyra, 4. 5. 2009 16:35)víš co to chce? POKRÁČKOOO A RYCHLE A HNED fakt nádherný proč mám pocit že ti dva se tam setkají a budou bydlet kousek od sebe?
www.may-darrell.wgz.cz
(May Darrellová, 1. 5. 2009 23:28)
Ahojky Lusio,
kapitolka byla senzační, kdy bude další?!?!? XD
...
(Amami, 29. 7. 2009 10:03)