Rozmazaný sen

Šoural jsem se ke škole a vůbec se mi dnes do ní nechtělo. Už zdálky jsem pozoroval hlouček spolužáků, vesele debatujících o tom, koho vyberou.

Dneska se má rozhodnout, kdo bude zastupovat školu na jarním setkání sportovních škol v okrese. Ani nemusím být jasnovidec, abych věděl, že vyberou mě. Jen si už teď nejsem tak jistý, jestli se mám těšit, nebo se spíš bát.

Je to dva měsíce, co jsme se přestěhovali do většího města kvůli změně otcova zaměstnání. Ani jsem nečekal, že se mi díky tomu splní jeden můj velký sen. Dostal jsem se na chlapeckou sportovní školu, která je vyhlášená v celém okrese. To jsem ale netušil, jak brzy mě to nadšení přejde.

Škola byla krásná, moderní a já konečně mohl ukázat, co ve mně je. Na své staré škole jsem byl nejrychlejší v dálkovém i rychlostním běhu. Jinak tomu nebylo ani tady, byl jsem opravdu rychlý, ale to se každému nelíbilo. Zatímco učitel tělocviku nadšením přímo zářil, ostatním spolužákům jsem se stal trnem v oku. Velice brzy jsem pochopil, že do jejich kolektivu nemám šanci zapadnout. Se svou vizáží rozhodně ne. A to jsem se tak snažil. Chtěl jsem jen mít kamarády. Chtěl jsem tak moc?

Raději jsem ve stínu stromu počkal, až vejdou do budovy. Bylo mi jedno, jestli přijdu zase na hodinu pozdě, ale potkat jsem se s nimi nechtěl. Hlavně ne s Aronem. Byl to přesně takový ten typ kluka, kterým bych chtěl být. Vysoký, silný, s vypracovanou postavou. Hotový idol dívčích srdcí. Černé vlasy vyčesané dozadu a za ten úsměv by mu holky padaly v mdlobách k zemi.

Ach jo… mít aspoň polovinu z jeho těla, z jeho krásy, z jeho úsměvu. Nebo se ho aspoň dotýkat.

Už dlouho jsem věděl, že se mi líbí kluci, že se mi líbí zrovna on. Možná proto, že je přesně tím, čím jsem chtěl být já. Jako by nestačilo, že jako holka vypadám, musí se mi ještě i jako holkám líbit kluci. Ten někdo nahoře mě musí opravdu nenávidět.

Ještě štěstí, že tohle můj otec netuší. To už by asi byla poslední kapka. Úspěšně jsem to tajil před ním i před světem a hodlám v tom pokračovat. I když by to znamenalo, že se tak nikdy můj druhý sen nesplní.

Z dálky zaznělo školní zvonění a od stínu stromu jsem se odlepil jako další stín, jenže živý. Malý hubený kluk ve školní uniformě.

Nadhodil jsem si tašku na rameni, ukazovákem si přitiskl brýle víc ke kořeni nosu, aby mi nesjížděly a zastrčil jsem ze zvyku pramen světle hnědých vlasů za ucho. Vydal jsem se rychle ke škole a vešel do už vylidněné šatny. Přezul se, zamkl skřínku a s předem vymyšlenou omluvou se vydal ke své třídě. Zhluboka jsem se nadechl a odhodlaně zaklepal na dveře.

„Dobrý den, omlouvám se, ujel mi autobus,“  sklonil jsem hlavu, abych nemusel pozorovat úšklebky svých spolužáků a odploužil se na své místo v první lavici. Nestačilo, že jsem byl malý, ještě jsem i špatně bez brýlí viděl.

„Zajímavé, tenhle týden už podruhé. Možná by bylo lepší, kdybys do školy běhal, určitě bys tu byl dřív, než ten autobus,“ okomentoval to učitel a třída zaburácela smíchem.

Jasně, jako vždy, no aspoň jsem jim zvedl po ránu náladu…

„Tak se uklidníme,“ utnul výlev spolužáků učitel a otevřel desky, které mu ležely na stole. Já se snažil být neviditelný a tiše jsem se připravil na hodinu matiky.

„Než začneme s písemkou, přečtu vám seznam letošních účastníků jarního klání,“ zhluboka se nadechl učitel a začal číst podle abecedy.

„Dan Belocki… Aron Kinegi, Lex Linwood, Sam Monroe…“ vyjmenovával učitel a já si až po chvíli uvědomil, že jsem slyšel jen jediné jméno z celého seznamu. Aronovo. On byl druhý nejlepší v běhu, hned po mně. Nikdo to nechápal, že já, takový skrček, jsem rychlejší. Upřímně, ani já to nechápal.

„…a náš nováček Frank Sirubi,“ dodal poslední jméno a já na něj jen bez zájmu vzhlédl. Čekal jsem to, ale ten dodatek si mohl odpustit.

Ve třídě to opět zašumělo, ale nesouhlasem. V duchu jsem se ušklíbl, čekal jsem i to?

„Má někdo něco proti seznamu?“ optal se učitel třídy a rozhlédl se.

„Je tu teprve dva měsíce, a kdoví, jak dlouho tu ještě bude. Neměl by zastupovat naši školu. Takovou čest si nezaslouží,“ ozvalo se odkudsi ze zadních lavic, ani jsem neměl chuť se podívat, komu patřil ten hlas. Jen jsem usilovně zíral na vrchní obal učebnice matematiky.

„No, možná, ale naše škola mu tu čest dopřeje a naopak přivítá, když po třech letech neúspěchu bude mít díky němu aspoň nějakou šanci na vítězství. Možná někdo namítnete, že je to jen zábava, ale řekněte, chcete si zase letos nechat vyfouknout všechny medaile? Nemluvě o tom, že by se nám hodilo nové vybavení do tělocvičny,“ zasadil jim přímo mířenou ránu. Nikdo nechtěl zase prohrát. A i když si to nechtěli připustit, jejich nový spolužák je mohl zachránit.

Proč mi to vůbec nepřipadalo jako vydírání?

Zvedl jsem hlavu a překvapeně se rozhlédl po třídě, když nastalo až moc podezřelé ticho. Neodolal jsem a můj pohled zabloudil k Aronovi. Hned jsem toho ovšem litoval. Jeho černé oči, i když jindy tak krásné a zářící, na mě teď hleděly s neskrývanou nenávistí.

Ale proč? Já mu přece nic neprovedl? Chtěl jsem jen pomoct škole, aby vyhrála, aby díky tomuhle turnaji dostali dotaci. O to šlo, o nic jiného. Ale Aron si to bral osobně. Bral to jako vlastní porážku, že už není ten nejlepší ve třídě.

Kdybych měl na vybranou, vzdal bych to. Vykašlal bych se na nějakou soutěž, ale nemohl jsem. Kvůli otci. Nikdy by mi to neodpustil. Když mě přihlašoval na tuhle drahou školu, jasně mi řekl, že chce vidět výsledky. Nemohl jsem ho zklamat, nechtěl bych ho zklamat. Musím to dokázat a dokázat mu, že jsem chlap. Úplně mi stačily jeho připomínky, že vypadám jako maminka, když se s ní seznámil. Ne, já mu dokážu, že nejsem baba.

Zbytek dne si ani nepamatuju. Písemka z matiky, nějaké testy z angličtiny a poslední tři hodiny tělocvik. Nějak jsem se na něj už přestal těšit. Ani nevím kdy.

Opět jsem byl v běhu první a opět mou rychlost učitel vychvaloval do nebes, zatímco já se vydýchával po rychlostním běhu. Vkládal do mě veškeré naděje školy a já z té zodpovědnosti začínal mít strach.

Nechával jsem na sebe ve společné sprše proudit vlažnou vodu a přemýšlel jsem nad tím kláním. Teplá voda už nebyla. Tu už vyplýtvali ostatní, zatímco já musel čekat, až odejdou. Nevadilo mi to, byl jsem rád. Bál jsem se, jak bych mohl reagovat, kdybych třeba uviděl Arona nahého. To už bych asi jen tak nedokázal okecat.

Vlastně bych asi ani nic neviděl. Do sprchy jsem si sundával brýle a bez nich viděl jen rozmazaně. Mohl bych nosit čočky, ale brýle byly pohodlnější. Taky mi nabídli operaci, po které bych už nemusel brýle nosit vůbec, ale já se toho bál. Ani nevím proč. Možná jen nemám rád nemocnice.

Vypnul jsem vodu a téměř poslepu nahmatal ručník. Utřel se dosucha a osušil si pořádně vlasy. Přešel po paměti k lavičce, kde jsem nechal brýle a sklonil se pro ně. Ale nebyly tam. Prohledal jsem okolí svým slabým zrakem i pohmatem, ale nic. Dokonce i klíčky od skřínky zmizely, jak jsem s hrůzou zjistil.

Došel jsem opatrně podél zdi ke skřínce a zkusil s ní zalomcovat. Byla zamčená, co jsem čekal? Vždyť jsem ji sám zamknul.

„Kluci, nechte toho, vraťte mi to,“ prosil jsem a odkudsi se ozval smích.

No jasně, mohl jsem to tušit, že v tom bude mít prsty Aron. Poslední dobou se vyžíval v tom, jak mi ubližovat a shazovat mě před ostatními a to jen proto, že jsem ho hned při první hodině tělocviku porazil třikrát po sobě. Aspoň že netuší, jak blbě na tom bez brýlí jsem.

Posadil jsem se na lavičku s ručníkem omotaným kolem beder a složil hlavu do dlaní. Nechtěl jsem, aby mi viděli do tváře.

„Kluci, to fakt není vtipný, za chvíli bude školník zamykat školu, prosím,“ zase se ponižovat. Proč vždycky hlavně před Aronem?

Smích se změnil v řehot.

„Uvidíme, jak si poradíš, atlete,“ chechtali se a já jen zaslechl vzdalující se smích.

To ne… zaúpěl jsem v duchu a nevěděl, co dělat. Byl jsem vyřízený.

Posadil jsem se do rohu šatny na lavičku a objal si pokrčená kolena. Začínala mi být zima, a najednou mi bylo všechno jedno. Mohl bych odejít, ale nechtělo se mi. Opřel jsem si čelo o kolena a čekal, ani nevěděl na co.

Vchodové dveře hlasitě bouchly a někdo vešel do šatny. Přikrčil jsem se víc do kouta a doufal, že si mě nikdo nevšimne.

„Je tu ještě někdo?“ ozvalo se ze šatny a hrůzou mi přejel mráz po zádech. Aron. Proč se vrátil? Chce se mi ještě posmívat? A proč se tak blbě ptá?

„Co tady sedíš? Chceš tu zůstat do rána?“ zeptal se a já jen překvapeně zvedl hlavu.

Dělá si ze mě srandu? Vždyť mi ty klíče sám sebral.

Díval jsem se mu odhodlaně do tváře, ale viděl ji jen rozmazaně.

„Nemám klíče, kdybys na to náhodou zapomněl. A tuším, že brýle jsi mi sebral taky ty. Fakt hrozná sranda si ze mě ještě utahovat,“ pronesl jsem vcelku ještě klidně.

Aron chvíli mlčel, jako by přemýšlel, co dělat.

„Nemám je, která skřínka je tvoje?“ přešel ke skřínkám a já jen nevěřícně otočil hlavu jeho směrem.

Jak to myslel, že nemá? Kdo jiný by je měl?

„48 b,“ víc jsem ze sebe nedostal. Za chvíli už se neslo šatnou skřípění plechu a rána. Došlo mi rychle, co zrovna udělal, ale proč mě to taky nenapadlo?

Hodil po mně mé oblečení a já se rychle oblékl. Mohl jsem jen doufat, že mě při tom nepozoruje a nechechtá se mi. Mýlil jsem se. I když jsem viděl dost blbě, cítil jsem jeho pohled na svém těle. Taková rychlost, jakou jsem se dooblékl, takovou bych potřeboval i na okruhu. Rudý jsem byl nejspíš až na zadku, protože mě jeho pozornost vzrušila. Naštěstí kalhoty a dlouhé tričko všechno ukryli.

„Díky…“ skoro jsem jen zašeptal. Hlasivky mi jaksi vypověděly službu.

„V pohodě,“ zaznělo v mých uších a mohl jsem v tom jediném slově slyšet i smích. Vysmíval se mi?

„Tak jdeme, ne? Nebo čekáš, až tě tu školník zavře?“ poznal jsem, že už je u dveří ze šaten. Přivřel jsem oči a vyrazil za ním, jenže to bez brýlí prostě nešlo a nazpaměť jsem to tu ještě neznal. Netrvalo dlouho a zakopl jsem o nohu od lavice. Prostě jsem ji neviděl.

S klením jsem se skácel na zem a se zasyčením se posadil. Aron se rozesmál, jak jinak.

„Člověče, ty seš snad slepej,“ potvrdil jen to, co já dávno věděl a jen to tajil. Jenže můj klid už zmizel a vztek na sebe nenechal dlouho čekat. Hlavně když mi v uších zněl jeho výsměch. Prudce jsem se postavil, a jestli jsem předtím rudnul hanbou, tak teď vzteky.

„Jo, jsem slepej, skoro. A je to fakt děsná sranda ukrást někomu brýle a pak se mu ještě vysmívat. Nezapomeň to zítra všem oznámit, že nic nevidím,“ zuřil jsem.  Prudce jsem vyšel ke dveřím a doufal, že už o nic nezakopnu. Chyba, skřítkové naschválníčci byli jiného názoru. Znovu jsem zakopl, protože jsem se soustředil na dveře a ne pod nohy.

Už jsem zase čekal, že se rozplácnu a že se mi zase vysměje. Jenže ani jedno z toho se nestalo. Před pádem mě zachránily jeho ruce a já se tak ocitl v Aronově náruči a místo výsměchu se do mých uší dostalo jen jedno slovo.

„Promiň,“ řekl vážně a pomohl mi na nohy. V tu chvíli jsem si přál vidět jeho tvář, jestli to myslel vážně. Byl tohle vůbec ten Aron ze třídy, který se mi neustále posmíval a dělal samé naschvály, jen aby mě co nejvíc znemožnil a ztrapnil?

Narovnal jsem se a on mě pustil. Chvíli jsem jen stál proti němu a přemýšlel, jestli se ho mám zeptat, nebo ne.

„Proč?“ nechápal jsem jeho počínání, ale nejspíš ani on nechápal to mé. Vzal mě za loket a mlčky mě odváděl pryč ze školy. Docela jsem byl rád, že mlčí i že mě vede. Asi bych ani k té školní bráně nedošel. Ale co dál? Domů se nedostanu a otec je zrovna na služební cestě.

„Kde bydlíš?“ zastavil se a přinutil tak zastavit i mě.

„Proč?“ stále jsem jeho počínání nechápal. A hlavně jsem mu moc nedůvěřoval.

„Odvezu tě domů, když nevidíš na cestu,“ nabídl se, ale já o to nestál.

„Nebylo by jednodušší mi vrátit brýle?“ neodpustil jsem si a on se jen zasmál. Moc hezky se smál.

„Já je nemám, věř mi, ale mám tu motorku, tak tě můžu hodit domů,“ nabídl se znovu a já jen překvapeně stál a nemohl se rozhodnout. Proč se najednou tak změnil?

„Lokwod 157,“ vychrlil jsem, aniž bych moc přemýšlel. V hlavě se mi honily představy, jak se k němu tisknu na motorce. Zbláznil jsem se, tutově.

„Počkej tady,“ znovu se zasmál, slyšel jsem to, moc krásně se zasmál a jen kvůli mně?

Za chvíli přitáhl svou mašinu a na hlavu mi upevnil helmu. Sedl si na motorku a rukou si mě přitáhl k sobě. Pak už jen čekal, až se posadím. Začínalo mi být nebezpečně horko v jeho blízkosti. Jestli jsem ho měl rád, protože se mi líbil, teď jsem se nejspíš po uši zamiloval.

„Chyť se,“ přikázal a já hledal jakoukoliv možnost držet se něčeho jiného, než jeho. Asi to pochopil, když se zase zasmál.

„Mě,“ řekl jednoduše a přitáhl si obě moje ruce. Objal jimi svůj pas a položil si je na své břicho. Přejel dlaněmi po hřbetech mých rukou a přitlačil je ke svému tělu. Před očima se mi z toho doteku zatmělo a měl jsem co dělat, abych nevzdychl blahem. Co by si asi pomyslel?

„Drž se pořádně, nebo spadneš,“ přikázal mi při tom. Ale já neměl odvahu.

Nastartoval a vyjel tak prudce, že jsem ho automaticky pevně sevřel kolem pasu.

Moje první jízda na motorce, s nejúžasnějším klukem z celé školy a já se bál, místo abych si vychutnával jeho blízkost a jízdu.

Konečně se ten pekelný stroj zastavil, ale já se nedokázal pustit.

„Jsme tady,“ oznámil mi pobaveně. Vážně se asi celé odpoledne musel dobře bavit. Pustil jsem ho a jako mátoha slezl z mašiny.

„Hej,“ chytil mě za loket, když jsem zavrávoral.

„Jsi v pohodě?“ obava v jeho hlase mě přinutila kývnout. Co bych za to dal, vidět teď jeho tvář, jeho krásnou tvář.

„Víš, že jsi divnej?“ neodpustil si kousavou poznámku a já se s povzdechem probral z myšlenek. 

Vím, a víc, než si myslíš.

„Díky, dál už to zvládnu,“ nahodil jsem úsměv a vykročil k domovu.

Čím víc jsem se vzdaloval z jeho opojné přítomnosti, tím víc mi docházelo, co všechno se stalo, co se mi honilo hlavou a jaké to asi zítra ve škole bude mít následky. Naivně jsem si myslel, že tímhle mé trápení skončilo. Že budu mít konečně kamaráda. Že se mi možná splní můj další sen.

Nevěděl jsem, proč ta náhlá změna jeho chování a těšil jsem se na další den do školy, že ho zase uvidím. S brýlemi.

---

Druhý den mě však opět zasáhla krutá realita v podobě toho škodolibého Arona.

Proč nemůže být stejný, jako byl, když jsme byli sami? Pochopil jsem. Nikdo ho neviděl, a tak se ke mně choval jinak. Ale které jeho já je vlastně to pravé?

Snažil jsem se navázat nenápadně kontakt, ale byl opět chladný jako kus ledu a nepřístupně mě vždy odpálkoval. Jako by na mě měl alergii a má přítomnost ji vždy spouštěla.

Nebo za to mohly jen mé brýle? Jak jinak si vysvětlit, že když jsem je neměl, choval se jinak?

Škola opět končila tělocvikem a opět se opakovalo to samé, co včera. Jako by si ani nepamatoval, že bez brýlí nevidím, jako by ani nevěděl, že se mnou byl skoro celé odpoledne a odvezl mě domů.

Zase mi ukradli brýle a schovali klíčky od skřínky. Náhodou jsem ji zapomněl zamknout a to bylo moje štěstí. Rychle jsem se oblékl a podél zdi se dostal až ke dveřím. Nechápal jsem, proč to udělal znovu. Tentokrát jsem si byl ale jistý, že to byl on. Viděl jsem ho.

Nakonec se mi přece jen podařilo dostat až k bráně školy.

Výborně, teď už se jen dostat domů. Pouhých osm kilometrů, které jindy zvládnu jako nic, budou bez brýlí nemožné.

Opatrně jsem šel podél zdi a byl vděčný za to, že vidím aspoň obrysy. Příště si beru náhradní brýle. Nebudu to pokoušet. Kdyby jen někdo tušil, jak na tom opravdu jsem, nejspíš bych v téhle škole skončil.

S hlasitým rámusem se vedle mě zastavila motorka a já se instinktivně přitlačil ke zdi. Tušil jsem, kdo to je.

„Už zase?“ doneslo se mi do uší a já se překvapeně otočil za hlasem. Tohle už bylo moc.

„Baví tě to? O co ti jde? Chceš, abych přestal závodit? To mi ale nemusíš krást brýle a dělat naschvály. Myslíš si, kdoví jak nejsi mazanej, co? Nejdřív mi je ukradneš a pak děláš, že o ničem nevíš. Proč? Co z toho máš? Natáčíš si to někam na video a pak se na tom s kámošema bavíte? Seš spokojenej?“ nepříčetný vzteky jsem se odlepil od zdi a vyrazil směrem k němu. Chtěl jsem mu jednu vrazit. Ale místo toho jsem ke své smůle zakopl a zastavil se až o jeho tělo. Pevně mě chytil a objal mě. Začal jsem s sebou házet a snažil se mu vykroutit.

„Já to ale nebyl,“ bránil se a nechtěl mě pustit.

„Hajzle, já tě viděl a ještě budeš zapírat?“ podařilo se mi vysvobodit ruku a jednu jsem mu vrazil. Další ránu už mi nedovolil. Chytil mě za zápěstí a pevně držel.

„Já to ale vážně nebyl. A když tě tak poslouchám, tak asi tuším, kdo to byl,“ uchechtl se.

„Ty seš ale ubožák, Arone,“ to už bylo na mě moc. Ještě se mi snažil lhát do očí. Jeho smích mi vsadil další ránu.

Vysmívá se mi. Dělá ze mě idiota a vysmívá se mi.

„Aron je můj brácha,“ oznámil jednoduše a dál mě držel za ruce. Rozesmál jsem se. Nemohl jsem si pomoct, ale rozesmál jsem se.

„To určitě,“ poznamenal jsem a vyškubl se mu. Chtěl jsem od něj odejít pryč. Ta jeho hra se mi vůbec nelíbila. Hlavně proto, že jsem ji nechápal.

„Nasedni, vezmu tě domů,“ nesnažil se mi nic vymlouvat. Takže to bylo jasné. Pohrával si se mnou.

„Ne, vypadni, můžeš se snažit, jak chceš, já se účasti nevzdám. Můžeš si v té své hře pokračovat, ale já tě porazím,“ vrčel jsem úplně nepříčetně a chtěl hrdě odejít.

„Odvezu tě a pak si dělej, co chceš,“ přikázal nekompromisně a naštvaným hlasem. Hrubě mě přitáhl k sobě a donutil vlézt na motorku před sebe, abych se nemohl vyškubnout.

„A nech toho, nebo se vybouráme,“ poručil ještě nazlobeně a já raději zmlknul, když se pode mnou motorka rozjela. Bál jsem se snad ještě víc než včera. To jsem se ho aspoň mohl držet.

Vysadil mě u domu a odjel. Zase jsem nevěděl, co si myslet. Zmateně jsem se dopotácel domů a připravil si na zítra zásobu brýlí. Dokonce i ty hnusné čočky jsem strčil v pouzdře do tašky.

Nechtěl jsem na něj myslet, ale přesto jsem viděl všude Aronovu tvář. Mohl by říkat pravdu? Co když to opravdu nebyl Aron? Ne, na to si byli až moc podobní. A nikdy jsem neslyšel, že by měl bratra. Vlastně mě to nikdy ani nezajímalo.

---

Další den ve škole proběhl až podezřele klidně. Aron se mi vyhýbal a já nechápal, proč. Všiml jsem si, že má monokla. Asi se s někým popral, ale proč? Ani po tělocviku mi nic neprovedli a poprvé po dlouhé době jsem odešel se svými brýlemi. Dneska jsem raději spěchal, nehodlal jsem riskovat, že někde potkám Arona, nebo koho, na motorce. Taky se mi to povedlo. Ale doma jsem si uvědomil, že mi ten odpolední Aron, který mě vezl na motorce a byl ke mně milý, chybí.

Věděl jsem, že ho mám rád a že on mi to nikdy neopětuje. No co už, takový je život. Můžu o něm aspoň snít svůj rozmazaný sen, protože milý byl vždy, když jsem skoro nic neviděl.

---

Ráno nás odvezl autobus do největší školy v okrese, kde se mělo konat jarní klání sportovních škol. Naštěstí jsem se účastnil jen tří disciplín a mohl tak doufat, že aspoň jednou vyhraju.

Učitel tělocviku i ředitel školy do mě vkládali veškeré naděje a já je nechtěl zklamat. Hlavně jsem nechtěl zklamat svého otce a nechtěl jsem polevit před Aronem. Ještě mu ukážu, čeho je zakrnělej slepejš, jak mě pojmenoval, schopný.

Vyhrál jsem ve dvou disciplínách ze tří a tajně doufal, že si zasloužím aspoň trochu jeho uznání, aspoň jediný jeho úsměv. Už jsem se na něj vlastně ani nezlobil. Ale to se nekonalo. Zlobil se na mě ještě víc a já netušil proč. Vítězství jako by se mě netýkalo a spíš mě mrzelo, že mě nenávidí. Aspoň že otec bude šťastný. Ale já chtěl něco jiného. I já chtěl být šťastný.

Odvezli nás zpátky ke škole a já opět zůstal v šatně poslední. Slavit se mělo až zítra. Umytý a převlečený jsem chtěl vyrazit na cestu domů, když se tam vřítil Aron.

Chvíli jsem nevěděl, jestli ten hodný, nebo ten zlý. Brzy jsem to zjistil, když mi na tváři přistála jeho pěst a moje brýle odletěly kdoví kam.

„Arone! Au… co to sakra děláš?“ vypadlo ze mě zoufale a jen jsem couval s rukou na tváři. Bolelo to jako čert. Měl pořádnou ránu.

„To jsi mi udělal schválně, jak já teď vypadám? Porazila mě taková bačkora…“ vysloveně pěnil a přibližoval se ke mně. Narazil jsem do zdi, dál už couvat nešlo.

„Arone, proč? Co se stalo? Vždyť je to jen soutěž?“ nechápal jsem to a blesky v jeho krásných černých očích mě donutily raději mlčet.

„Arone, zbláznil ses?“ zahřměl šatnou řev tolik podobný tomu Aronovu. Vzhlédl jsem tím směrem, ale zahlédl jen siluetu. Někdo odstrčil Arona z mé blízkosti a sehnul se ke mně. Já už seděl na zemi a ani jsem netušil proč.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě vlídný Aronův hlas, ale já už věděl, že to opravdu není Aron. Byl to můj rozmazaný sen.

„Co tu chceš? Tady nemáš co dělat, tohle není tvoje škola,“ řval ten zlý Aron na toho hodného a já byl zmatený. Dotýkal se mě někdo, koho jsem považoval za Arona, zatímco ten skutečný zuřil jako tygr v kleci.

„Už ani tvoje, Arone, otec čeká u brány. Průšvihů už jsi udělal dost, nepřidávej si další. Otcova podmínka zněla jasně. Buď se zlepšíš ve škole, nebo jdeš na jinou. I kdybys vyhrál v tom klání, stejně bys tady skončil. Tvůj prospěch rozhodl. Měl jsi šanci, ale tys jí nevyužil. A teď jdi, než ti zmaluju i to druhé oko,“ zavrčel na něj a mně došlo, od koho měl toho monokla a proč mi dal včera pokoj.

Ulevilo se mi, ale byl jsem ještě víc zmatený. Proč mi pomáhal? Proč raději nepomohl svému bratrovi? Nechápal jsem zase nic, jen to, že ten hodný není Aron, ale vypadá jako Aron, má hlas jako Aron, ale je hodnější než Aron.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě a pomohl mi na nohy. Až na pálící tvář a to, že jsem byl zase skoro slepý, mi nic nebylo, přikývl jsem.

„Děkuju,“ zašeptal jsem a odměnou mi byl jeho krásný smích. Zatoužil jsem po tom vidět ho. Asi to poznal, protože mě pustil a šel hledat mé brýle.

„Zdá se, že tě budu muset zase hodit domů, jsou rozbité,“ podal mi jen pokroucené obroučky a já najednou neměl chuť přiznat, že mám v tašce náhradní.

„Tak? Pojedeš se mnou?“ zeptal se, když jsem dlouho neodpovídal. Pokusil jsem se o úsměv a lehce kývl hlavou.

Chtěl jsem, moc jsem chtěl. Držet ho kolem pasu a opírat se o jeho záda, cítit jeho teplo, vidět jeho tvář, znát jeho jméno. Zarazil jsem se. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje?

Nechal jsem se odvést k jeho motorce a pak si vychutnával blízkost jeho těla. Dneska mi nemusel říkat, že se mám držet pevně. Já sám se chtěl držet pevně a nepustit. Bylo mi s ním tak moc krásně, ale ani v nejmenším jsem se neodvažoval pomyslet na to, že on by mohl být taky jiný. Jako já.

Položil jsem si hlavu na jeho záda a nechával se ovívat větrem. Dneska jel pomalu, jako by chtěl jet k nám domů co nejdéle a já neměl helmu. Aspoň jsem mu mohl být blíž, aspoň na chvíli. Než mě vysadí před domem a odjede. Nejspíš už ho nikdy neuvidím, když Aron už nebude chodit se mnou do školy. Vlastně jsem ho ještě ani neviděl, jen rozmazaně. Ale aspoň si teď vychutnám tu jízdu.

Motorka zastavila a já byl tak zasněný, že jsem to hned ani nepostřehl. Probrala mě jeho dlaň na mé ruce, která ještě stále obepínala jeho pas. Rychle jsem se vzpamatoval a slezl z motorky, ale on mou ruku nepustil. Dál ji držel a já mohl jen hádat, jak se u toho tvářil a jak jsem se tvářil já.

„Je u vás někdo doma?“ zeptal se a já jen zavrtěl hlavou. Byla to pravda, otec byl stále pryč.

„Odvedu tě tam a ošetřím ti tu tvář, když jsi sám doma, chceš?“ zeptal se, ale z jeho hlasu jsem poznal, že si je jistý, že budu souhlasit. Přikývl jsem. Ani si nevzpomínám, kdy jsem ztratil řeč. Bylo mi s ním tak krásně a já ještě nechtěl, aby to skončilo.

Slezl z motorky a já vyšel po schodech nahoru, než si postavil motorku na stojan. S helmou v ruce šel k nám a já ho pustil dovnitř. Nějak jsem nepřemýšlel proč, jen jsem to dělal. Nechtěl jsem, aby odjel.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se u dveří a zouval si boty. Musel jsem se tomu zasmát, ani já nevěděl, jak se jmenuje.

„Frank a ty?“ i on se zasmál. Podal mi ruku a představil se.

„Henry, Aronův starší bratr. Moc mě těší, že tě poznávám,“ řekl formálně a já propukl v další smích.

„Tak pojď dál, Henry a moc děkuju za všechno. Je mi líto, že Aron…“ vedl jsem ho do obýváku a nabídl mu křeslo.

„To nech být, já vím, jaký Aron dovede být, sám si to zavinil,“ posadil se do křesla a já se k němu otočil zády. Vyndal jsem si z tašky pouzdro s náhradními brýlemi a ještě než jsem si je stihl nasadit, Henry se začal smát. Pochopil jsem velice rychle proč a nejraději bych se neviděl. Takhle se prozradit, když jsem mu tvrdil, že brýle nemám. A pak je trapně vytáhnu před ním ze školní tašky.

„Já…“ snažil jsem se vymyslet nějakou výmluvu a najednou jsem ani neměl odvahu si ty brýle nasadit a vidět jeho tvář. Bál jsem se, že se bude zlobit.

Najednou mi je vzal z ruky. Ani jsem nepostřehl, kdy se zvedl z křesla. Čekal jsem, nejspíš celý rudý, co bude dělat. Zvedl ruce a pomalu mi nasadil brýle. Ruce nechal na obroučkách a trpělivě čekal, až otevřu oči.

Málem jsem zapomněl dýchat, když jsem před sebou viděl nádhernou tvář hodně podobnou té Aronově, ale s daleko mužnějšími rysy. I on měl černé vlasy a jiskřivé černé oči. Musel jsem asi vypadat hloupě, když se mu rty zvlnily do ještě hezčího úsměvu, než jsem si představoval. Ochromeně jsem z nich nedokázal spustit oči.

Úplně jsem zapomněl, že má obě ruce stále na obroučkách mých brýlí a když se pohnuly, srdce se mi rozbušilo a muselo to být nejspíš i dost slyšet. Zajel mi prsty do vlasů a palci hladil moje tváře těsně pod okrajem brýlí. Teď už se mi netřáslo jen srdce, teď už jsem se třásl celý, jak mnou procházely elektrizující šoky způsobené tím jemným dotekem.

„Líbí se ti Aron?“ zeptal se náhle a já se podíval do jeho očí. Jak to mohl poznat? Copak to je na mně tak vidět? A je to vůbec pravda?

„Ne, už ne,“ zašeptal jsem po pravdě a doufal, že to pochopí. Ano, i já to pochopil, že jsem měl rád Aronovo tělo, jeho tvář, jeho oči, rty a úsměv, ale mé srdce si hned první den uloupil jeho bratr, i když jsem nevěřil, že existuje.

„A já se ti líbím?“ pokračoval ve výslechu, zřejmě rozhodnutý mě tím mučit. Zavřel jsem oči v domnění, že tak najdu víc odvahy přiznat se. Nebo jsem se jen bál, že se mi vysměje?

Jen jsem přikývl, na víc jsem se nevzmohl. Henry mi zase sundal brýle a vzal mou tvář do svých dlaní. Tak strašně pomalu se přibližoval, že jsem myslel, že to nevydržím. Jeho horký dech mě spaloval už na dálku a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy se jeho rty dotknou těch mých.

Dočkal jsem se a nebyl si jistý, jestli tolik vzrušení unesu. I když jsem chtěl být silný, tělo mě v okamžiku přestalo poslouchat a já mohl slyšet svůj vlastní sten, který musel skončit v jeho ústech. Připadal jsem si jako hadrový panák, když dál svými rty dobýval ty mé a já jen bezmyšlenkovitě oplácel všechny jejich doteky.

Mé ruce se rozhodly dělat si, co je napadne, a hledajíc oporu se obtočily kolem Henryho pasu.

Na rtech jsem cítil jeho úsměv a na podbřišku tlak jeho vzrušeného klínu. Znovu jsem zaslechl své vlastní zasténání a sám měl pocit, že v mých nohavicích něco ožilo a toužilo dostat se ven.

„Franku,“ zašeptal mi do rtů Henry a daleko náruživěji se ke mně přitiskl. Rukama už mě nehladil po tváři, ale bloudil mi po zádech a dráždil mou kůži svými doteky i přes tenkou látku trika.

„…asi bych měl jít, nevím, jestli bych se dokázal ovládat ještě dlouho. Ale nikoho jsem už dávno neměl a ty…“ vzdychl, ale dál mě držel v sevření. Po zádech mi přejížděl mrazík a já přesně věděl, o čem mluví.

„Já… nelíbím se ti?“ napadlo mě, ani nevím proč „…protože vypadám jako holka?“ zklamaně jsem svěsil ruce a chtěl se otočit.

„Líbíš se mi, moc se mi líbíš, copak jsi to nepoznal? Copak jsi to necítil? Já jen nechci na tebe naléhat, vím že…“ rozuměl jsem mu. Poznal, že jsem to ještě nikdy nedělal. Polilo mě horko a on mě dál hladil.

„A co když nechci, abys odešel…“ nevím, kde se to ve mně vzalo, ale řekl jsem to. Cítil jsem to tak. Věděl jsem, co bude následovat a bylo mi jedno, že se známe jen tři dny. Chtěl jsem to, moc jsem si to přál a o to víc s ním. Chtěl jsem si splnit i svůj poslední sen. Svůj rozmazaný sen.

Na nic jsem nečekal a vzal ho za ruku. Zavedl jsem ho do svého pokoje a naléhavě se k němu přitiskl.

„Jsi si jistý?“ opatrně se zeptal a já s úsměvem přikývl. Nebylo na co čekat. Třeba už takovou příležitost mít nikdy nebudu. Znovu se zmocnil mých úst a já se ztratil v jeho vášnivém objetí.